Kostival lékařský: léčivá bylina, nebo riziko pro játra?

Kostival se po staletí používá nejen na pohmožděniny, podvrtnutí a bolavé klouby, ale v tradičním bylinkářství také vnitřně při žaludečních vředech a dalších potížích. Současná odborná doporučení však před jeho vnitřním užíváním varují kvůli možnému poškození jater.

Přesto existuje studie, ve které někteří lidé užívali kostival až třicet let, aniž by u nich vyšetření odhalilo abnormální jaterní testy. Jak si tyto výsledky vysvětlit? Co skutečně ukazuje výzkum a proč se kostivalový čaj posuzuje jinak než kostivalová mast?

 

Proč je vnitřní užívání kostivalu kontroverzní?

Kostival lékařský (Symphytum officinale) má mimořádně dlouhou historii používání. Už řecký lékař Dioskoridés v 1. století našeho letopočtu popisoval jeho využití při poraněních a krvácení. Také latinské jméno Symphytum souvisí s řeckým označením pro spojování nebo srůstání.

V tradičním bylinkářství se kostival zevně používá při pohmožděninách, podvrtnutí, bolestech svalů a kloubů, ale také při zlomeninách. Z kořene a listů se připravují masti, obklady nebo olejové výluhy. Někteří bylinkáři dodnes používají také kostivalové čaje a tinktury, například při žaludečních vředech nebo podráždění sliznic. Toto využití souvisí mimo jiné s vysokým obsahem slizových látek, které při kontaktu s vodou vytvářejí ochranný gel.

Zásadní změna přišla ve druhé polovině 20. století, kdy vědci začali podrobněji zkoumat pyrrolizidinové alkaloidy obsažené v kostivalu. Ukázalo se, že některé z těchto látek mohou poškodit játra. Postupně se objevily také případy závažného jaterního onemocnění u lidí, kteří kostival užívali vnitřně.

Část tradičních bylinkářů přesto upozorňuje na jeho dlouhou historii používání a skutečnost, že ne každý dlouhodobý uživatel má poškozená játra. Právě tento rozpor mezi tradiční zkušeností a současným hodnocením bezpečnosti stojí za kontroverzí kolem kostivalu.

 

Jak kostival poznáme a kde roste?

Kostival lékařský patří do čeledi brutnákovitých. Roste především na vlhkých loukách a podél potoků nebo řek. Má velké, drsně chlupaté listy, zvonkovité květy nejčastěji fialové, růžové nebo bělavé a silný kořen, který je zvenku tmavý a uvnitř světlý.

Vedle něj se můžeme setkat také s kostivalem drsným (Symphytum asperum) nebo kostivalem uplandským (Symphytum × uplandicum), známým jako ruský kostival. Jednotlivé druhy se liší složením, a to včetně rizikových alkaloidů.

Pozor na záměnu s náprstníkem. Mladé nekvetoucí rostliny mohou být pro nezkušené sběrače obtížně rozlišitelné. V odborné literatuře jsou popsány i smrtelné otravy po záměně kostivalu s náprstníkem, který obsahuje látky nebezpečné pro srdce. Kostival proto sbíráme pouze tehdy, když rostlinu spolehlivě poznáme.

 

Co jsou pyrrolizidinové alkaloidy a proč mohou poškodit játra?

Pyrrolizidinové alkaloidy, zkráceně PA, vytvářejí některé rostliny jako ochranu před býložravci. Najdeme je například v kostivalu, podbělu, starčku nebo některých druzích devětsilu.

Ne všechny pyrrolizidinové alkaloidy působí stejně. Jde o rozsáhlou skupinu látek s různými vlastnostmi. Největší pozornost se věnuje určitým 1,2-nenasyceným alkaloidům, které mohou poškodit játra nebo genetickou informaci buněk.

Když kostival užijeme vnitřně, alkaloidy se mohou vstřebat ze střev do krve a dostat do jater. Tam se některé působením jaterních enzymů mění na látky, které poškozují jaterní buňky a drobné cévy. Při závažnějším poškození se může zhoršit průtok krve játry, začít hromadit tekutina v břiše a v krajním případě dojít až k selhání jater.

Tento typ poškození se označuje jako syndrom sinusoidální obstrukce, dříve jaterní venookluzivní onemocnění. Některé pyrrolizidinové alkaloidy navíc při pokusech na zvířatech poškozovaly DNA a přispívaly ke vzniku nádorů jater.

 

Obsahuje kořen více pyrrolizidinových alkaloidů než listy?

Ano, a rozdíl může být opravdu výrazný. V jedné analýze kostivalu lékařského vědci naměřili v kořenech přibližně 1 380 až 8 320 mikrogramů PA na gram sušené rostliny, zatímco v listech pouze 15 až 55 mikrogramů na gram. Kořen tak může obsahovat desetkrát až několiksetkrát vyšší množství těchto látek.

Rozdíly najdeme také mezi mladými a staršími listy. Výzkumy ukazují, že nejvyšší koncentrace bývají v mladých listech na začátku vegetačního období. Jak listy rostou a dozrávají, jejich obsah zpravidla klesá. Velké, plně vyvinuté listy proto obvykle obsahují méně PA než mladé jarní listy.

Obsah se může měnit také podle konkrétní rostliny. Ve studii z roku 2021 vědci vypěstovali na jednom místě 219 rostlin kostivalu lékařského z celé Evropy. Přestože rostly ve stejných podmínkách, obsah PA se mezi nimi výrazně lišil. Některé genetické skupiny jich měly znatelně méně než ostatní.

Starší listy tedy bývají na PA chudší než kořen nebo mladé listy. Ani to ale neznamená, že jsou bezpečné pro přípravu čaje.

 

Přecházejí pyrrolizidinové alkaloidy do čaje, nebo jen do alkoholu?

Při výrobě bylinných přípravků záleží na tom, co použijeme k získání látek z rostliny. Voda, alkohol a olej totiž nezískávají stejné látky. Právě u kostivalu je tento rozdíl důležitý.

Pyrrolizidinové alkaloidy se dobře získávají alkoholem, ale mohou přecházet také do vody. Důvodem je, že se v rostlině nacházejí v několika chemických podobách. Některé se dobře rozpouštějí v alkoholu, jiné, především jejich takzvané N-oxidy, také ve vodě.

N-oxidy si můžeme představit jako chemicky pozměněné formy původních alkaloidů. Neznamená to ale, že jsou bezpečné. Po vypití kostivalového čaje se totiž mohou v těle přeměňovat zpět na látky, které játra následně zpracovávají a které mohou způsobovat jejich poškození.

 

Kolik pyrrolizidinových alkaloidů se dostává do kostivalového čaje?

Zajímavé výsledky přinesla studie z roku 2004, ve které vědci připravili kostivalové čaje z listů zakoupených od tří různých dodavatelů. Měřili obsah dvou alkaloidů, symphytinu a echimidinu, a zjistili výrazné rozdíly mezi jednotlivými vzorky.

Když ale analýzu rozšířili také o N-oxidové formy, naměřili u symphytinu podstatně vyšší množství, než ukazovalo původní měření. Rozdíl dosahoval až řádové úrovně, tedy přibližně desetinásobku. Původní metoda totiž část alkaloidů v čaji vůbec nezachytila.

Pro představu o přechodu PA do vody je zajímavá také novější studie z roku 2025. Vědci u různých čajů a bylinných nálevů zjistili, že do vody přecházelo 30–68 % sledovaných alkaloidů, v průměru 49 %. Nešlo ale o hodnotu stanovenou pro běžný domácí kostivalový čaj, takže ji na něj nemůžeme přímo přenášet.

Důležité je, že kostivalový nálev může obsahovat podstatné množství PA, přestože jej připravujeme pouze horkou vodou. V jedné starší analýze čaje z kostivalového kořene vědci naměřili přibližně 8,5 mg pyrrolizidinových alkaloidů v jednom šálku. Když v čaji ponechali i slizový zbytek z kořene, bylo to dokonce 26 mg. Šlo však o jedno konkrétní měření a výsledek nelze zobecnit na všechny nálevy.

Voda tedy není způsob, jak z kostivalu získat pouze žádoucí látky a rizikové alkaloidy v rostlině ponechat. Přesný poměr jejich přechodu do vody a alkoholu se může lišit podle konkrétních alkaloidů a způsobu přípravy. Nemáme proto jedno spolehlivé procento, které by platilo pro každý kostivalový čaj a tinkturu.

 

A co kostivalový olej?

Tady je situace příznivější. Pyrrolizidinové alkaloidy se obecně špatně rozpouštějí v olejích a jiných nepolárních rozpouštědlech. Mnohem lépe přecházejí do vody nebo alkoholu. To znamená, že při výrobě kostivalového oleje bychom měli získávat podstatně méně PA než při přípravě vodných a alkoholových výtažků.

To ale není důkaz, že každá domácí kostivalová mast je zcela bez PA. Záleží také na použité rostlině, způsobu zpracování a případné přítomnosti vody z čerstvé rostliny. Přesné množství alkaloidů v domácím olejovém macerátu bez laboratorního měření neznáme.

 

Kostival a játra: co skutečně ukazují studie?

Výsledky výzkumu na první pohled vypadají rozporuplně. Některé studie prokázaly poškození jater, zatímco u části dlouhodobých uživatelů nebyly žádné známky poškození zjištěny. Abychom těmto rozdílům porozuměli, potřebujeme se podívat na to, co vědci skutečně zkoumali.

 

Co ukázaly pokusy na zvířatech?

V některých dlouhodobých experimentech dostávala zvířata potravu obsahující kostivalové listy nebo kořen. Například ve studii publikované v roce 1978 tvořil kostival v některých skupinách značnou část jejich každodenní potravy. Vědci následně zaznamenali zvýšený výskyt nádorů jater.

Takové množství nelze jednoduše srovnávat s občasným vypitím kostivalového čaje. Zvířata totiž dostávala kostival pravidelně a v některých skupinách ve vysokých dávkách. Studie přesto prokázala, že látky obsažené v kostivalu mohou při dlouhodobém příjmu poškodit játra a přispívat ke vzniku nádorů.

 

Jaké případy poškození jater byly popsány u lidí?

V odborné literatuře najdeme několik případů závažného poškození jater spojeného s vnitřním užíváním kostivalu.

Jedním z nich byl třináctiletý chlapec s Crohnovou chorobou, který několik let pil bylinný čaj obsahující kostival. Jeho přesné množství nebylo zdokumentováno. Když se u něj objevily bolesti břicha a zvětšení jater, lékaři při vyšetření zjistili poškození drobných jaterních cév.

Další případ se týkal sedmačtyřicetileté ženy, která pila až deset šálků kostivalového čaje denně a současně užívala kostivalové tablety. Přesné složení tablet ani použitá část rostliny nejsou v dostupném popisu dostatečně doloženy. Po několika letech se u ní rozvinulo závažné jaterní onemocnění, které potvrdila biopsie.

Zvlášť závažný byl případ třiadvacetiletého muže z Nového Zélandu, který jedl mladé kostivalové listy. Podle odborného přehledu je konzumoval přibližně jeden až dva týdny, než se u něj objevila únava a bolesti břicha. Během dalších dvou měsíců se u něj rozvinulo závažné poškození jater a navzdory léčbě zemřel na jejich selhání.

Tyto případy ukazují, že poškození jater při vnitřním užívání kostivalu není pouze teoretickým rizikem. Samotné kazuistiky ale neumožňují určit, u kolika lidí se podobné komplikace objeví ani jaká dávka je způsobí.

 

Studie s 29 lidmi: dlouhodobé užívání bez zjištěného poškození jater

Pozoruhodné výsledky přineslo sledování Andersona a McLeana z roku 1989. Výzkumníci vyšetřili 29 lidí, kteří pravidelně užívali kostival po dobu jednoho až třiceti let. Zajímalo je, zda se dlouhodobé užívání projevilo na jejich jaterních testech. Údaje o tom, jak dlouho a kolik kostivalu užívali, pocházely z dotazníků, které účastníci vyplnili sami.

Většina účastníků, konkrétně 21 lidí, užívala kostival jeden až deset let, v průměru 3 g sušených listů denně. Dalších pět lidí jej užívalo jedenáct až dvacet let (v průměru 2,6 g denně) a tři účastníci dokonce jednadvacet až třicet let. Poslední skupina uváděla průměrnou spotřebu 11 g sušených listů denně.

U všech 29 účastníků byly sledované jaterní ukazatele v normě. Znamená to tedy, že dlouhodobé vnitřní užívání kostivalu může být bezpečné?

Takový závěr udělat nemůžeme. Studie zahrnovala pouze malou skupinu dobrovolníků a neměla kontrolní skupinu. Vyšla navíc jen jako krátké shrnutí z odborné konference, ne jako podrobná odborná práce. Výzkumníci navíc nevěděli, kolik pyrrolizidinových alkaloidů jednotliví lidé skutečně přijímali. Ani normální jaterní testy nedokážou odhalit všechny změny jaterní tkáně nebo vyloučit následky, které se mohou projevit později.

Výsledek ale ukazuje, že ne každý člověk, který kostival dlouhodobě užívá, musí mít měřitelné poškození jater. To je důležitý rozdíl mezi schopností určité látky způsobit poškození a tím, zda se takové poškození skutečně projeví u konkrétního člověka.

 

Proč se výsledky výzkumu liší?

Jedním z hlavních důvodů je skutečné množství pyrrolizidinových alkaloidů, které se dostane do těla. Člověk, který denně pije silný odvar z kořene, může přijímat podstatně více PA než člověk používající slabší nálev ze starších listů. Ani stejné množství sušeného kostivalu přitom nemusí obsahovat stejné množství alkaloidů.

Roli hraje také četnost používání. Jednorázový příjem a každodenní užívání po dobu několika měsíců či let představují odlišné situace. U látek, které mohou poškozovat DNA, navíc nestačí sledovat pouze to, zda se krátce po užití zhorší jaterní testy.

Proto se dnes vnitřní užívání kostivalu nedoporučuje. Nemáme totiž dostatek kvalitních údajů, které by umožnily určit bezpečnou dávku nebo délku používání domácích přípravků.

 

Jaké má kostival léčivé účinky?

Přestože vnitřní užívání kostivalu přináší zdravotní rizika, jeho zevní účinky jsou poměrně dobře prozkoumané. Obsahuje několik látek, které pomáhají vysvětlit, proč se tradičně používá při poraněních a bolestech pohybového aparátu.

Allantoin podporuje obnovu pokožky a regeneraci tkání. Kyselina rozmarýnová má v laboratorních studiích protizánětlivé a antioxidační účinky a může přispívat ke zmírnění otoku a podráždění. Slizové látky zase pokožku zvláčňují a chrání. Právě kombinace těchto a dalších složek se může podílet na celkovém působení kostivalových přípravků.

 

Pomáhá kostival při podvrtnutí a bolestech kloubů?

Ano. Pro některé kostivalové masti máme příznivé výsledky klinických studií. V roce 2004 vědci sledovali 142 lidí s akutním podvrtnutím kotníku. Účastníci používali osm dnů buď kostivalovou mast, nebo placebo. Ve skupině s kostivalem se bolest a otok zmírnily výrazněji.

Další studie z roku 2005 porovnávala kostivalovou mast s diklofenakovým gelem u 164 lidí s podvrtnutým kotníkem. Kostivalový přípravek dosáhl srovnatelných výsledků při zmírnění bolesti a otoku. Příznivé výsledky přinesly také některé studie při bolestech zad nebo osteoartróze kolenního kloubu.

Tyto výzkumy ale používaly konkrétní průmyslově vyráběné přípravky. Neznamená to tedy, že každá domácí kostivalová mast bude mít stejnou účinnost.

 

Může kostivalová mast poškodit játra?

To je důležitá otázka, protože při zevním používání se pyrrolizidinové alkaloidy chovají jinak než při pití kostivalového čaje.

Přes zdravou, neporušenou pokožku se jich zpravidla vstřebává podstatně méně než při vnitřním užívání. Ve studii na zvířatech se po nanesení alkaloidů z kostivalu na kůži objevilo v moči asi dvacetkrát méně alkaloidů než po jejich podání ústy. Údajů o vstřebávání přes lidskou kůži je ale zatím málo. Při krátkodobém používání kvalitní kostivalové masti s kontrolovaným, velmi nízkým obsahem PA je proto riziko poškození jater považováno za nízké. To ale neznamená, že je každá kostivalová mast automaticky bezpečná.

Evropská léková agentura (EMA) uznává tradiční zevní použití určitých přípravků z kořene kostivalu při mírných podvrtnutích a pohmožděninách. Pro tyto přípravky doporučuje používání u dospělých nejvýše deset dnů a požaduje, aby denní dávka přípravku obsahovala méně než 1 mikrogram rizikových PA.

Kostivalové přípravky se nemají nanášet na otevřené nebo poškozené rány, protože ochranná funkce pokožky je zde narušená. Přípravky zahrnuté v evropské monografii se také nedoporučují dětem a dospívajícím do 18 let, těhotným a kojícím.

 

Je domácí kostivalová mast stejně bezpečná jako kupovaná?

Ne nutně. Výrobci některých kostivalových mastí používají speciálně upravené výtažky, ze kterých odstranili většinu rizikových alkaloidů. U jiných výrobků jejich množství laboratorně kontrolují. Díky tomu vědí, kolik PA může hotový přípravek obsahovat.

U domácí kostivalové masti tuto jistotu nemáme. Olej sice získává PA podstatně hůře než voda nebo alkohol, ale bez laboratorní analýzy nemůžeme zaručit, že výsledný přípravek žádné neobsahuje. Zvlášť u přípravků z čerstvé rostliny je důležité zohlednit také vodu, kterou rostlina přirozeně obsahuje.

Jak si vyrobit kostivalovou mast, zda použít kořen nebo listy a na co si při výrobě dát pozor, si ukážeme v samostatném článku o kostivalové masti.

 

Co si tedy z výzkumu kostivalu odnést?

Kostival lékařský patří mezi léčivé rostliny s dlouhou tradicí a zajímavými účinky. Některé zevní přípravky mají podporu klinických studií, především při podvrtnutí, pohmožděninách a bolestech pohybového aparátu. Vnitřní užívání ale představuje jinou situaci.

Víme, že kostival obsahuje pyrrolizidinové alkaloidy schopné poškodit játra, a známe také případy závažných komplikací u lidí. Současně existují dlouhodobí uživatelé, u kterých nebyly zjištěny abnormální jaterní testy. Tyto výsledky si nutně neodporují. Ukazují, že ne u každého člověka se musí projevit stejné následky, přestože určité riziko existuje.

Kostival nám připomíná jedno z důležitých pravidel bylinkářství: Nestačí znát účinky rostliny. Potřebujeme také rozumět jejím obsahovým látkám, způsobům zpracování a bezpečnosti. Právě díky těmto znalostem dokážeme lépe rozlišovat mezi tradiční zkušeností a tím, co skutečně potvrzuje současný výzkum.

 

Chceš bylinám opravdu rozumět?

Kostival dobře ukazuje, proč při používání bylin nestačí znát jen jejich účinky. Důležité je také rozumět obsaženým látkám, způsobům zpracování a bezpečnosti.

Hlavní odborné zdroje

1. Evropská léková agentura (EMA) (2015, oprava 2024). European Union herbal monograph on Symphytum officinale L., radix. Evropské hodnocení bezpečnosti kostivalových přípravků. EMA.
2. National Institute of Environmental Health Sciences (1997). Comfrey and Symphytine: Review of Toxicological Literature. Souhrn toxikologických výzkumů a studie Andersona a McLeana. Odborný přehled.
3. Oberlies N. H. et al. (2004). Analysis of herbal teas made from the leaves of comfrey (Symphytum officinale): reduction of N-oxides results in order of magnitude increases in the measurable concentration of pyrrolizidine alkaloids. Public Health Nutrition. PubMed.
4. Kaltner F. et al. (2025). Transfer of pyrrolizidine and tropane alkaloids from tea and herbal tea to infusions. Food Chemistry. PubMed.
5. Mattocks A. R. (1980). Toxic pyrrolizidine alkaloids in comfrey. The Lancet. Obsah PA v listech v různých vývojových fázích. PubMed.
6. Couet C. E. et al. (1996). Analysis, separation, and bioassay of pyrrolizidine alkaloids from comfrey (Symphytum officinale). Natural Toxins 4: 163–167. Obsah PA v kořeni a listech.
7. Ruzicka J. et al. (2021). Assessment of the diversity of comfrey (Symphytum officinale L. and S. × uplandicum Nyman). Genetic Resources and Crop Evolution. Rozdíly v obsahu PA mezi rostlinami. Springer.
8. Roitman J. N. (1981). Comfrey and liver damage. The Lancet 1: 944. Obsah PA v čaji z kořene.
9. Hirono I. et al. (1978). Carcinogenic activity of Symphytum officinale. Journal of the National Cancer Institute 61: 865–869. Dlouhodobá studie na zvířatech.
10. National Institutes of Health, LiverTox. Comfrey. Přehled případů jaterního poškození a souvisejících výzkumů. LiverTox.
11. Weston C. F. et al. (1987). Veno-occlusive disease of the liver secondary to ingestion of comfrey. British Medical Journal 295: 183.
12. Bach N. et al. (1989). Comfrey herb tea-induced hepatic veno-occlusive disease. American Journal of Medicine 87: 97–99.
13. Yeong M. L. et al. (1990). Hepatic veno-occlusive disease associated with comfrey ingestion. Journal of Gastroenterology and Hepatology 5: 211–214.
14. Brauchli J. et al. (1982). Pyrrolizidine alkaloids from Symphytum officinale L. and their percutaneous absorption in rats. Experientia 38: 1085–1087. Vstřebávání přes kůži ve studii na zvířatech.
15. Predel H. G. et al. (2005). Efficacy of a comfrey root extract ointment in comparison to a diclofenac gel in the treatment of ankle distortions. Phytomedicine. PubMed.
16. Koll R. et al. (2004). Efficacy and tolerance of a comfrey root extract in the treatment of ankle distortions. Phytomedicine. PubMed.
17. Betz J. M. et al. (1994). Determination of pyrrolizidine alkaloids in commercial comfrey products. Journal of Pharmaceutical Sciences. PubMed.